Když jsem byl v Chiang Mai, nijak jsem nevnímal, že jsou povodně. Město bylo celkem dobře připravené a vzhledem k tomu, že končila sezóna dešťů, přišly mi všechny ty pytle s pískem úplně normální.
Velké pak bylo mé překvapení, když jsem došel na nádraží a můj vlak do Bangkoku, a koneckonců všechny ostatní vlaky, byl zrušen. Usměvavý Thajec mi vrátil peníze a poslal mě na informace zakolegyní o okýnko vedle.
Tak prý autobusem, ok. Ptám se, kde je nádraží. Paní informační vytáhne mapu a sebevědomě ukáže na nádraží. Chvíli mapu zkoumám a připadám si, že to snad ani není Chiang Mai. No nic, sbalím mapu do kapsy a vydám se ven hledat tuk-tuk. Chvíli mi to ale vrtalo v hlavě, tak jsem se jal mapu prozkoumat. Byla to mapa Bangkoku, Chiang Mai bylo na druhé straně. Když jsem se vrátil s mapou k okýnku, paní se na mě nechápavě dívala, pak mapu chvíli zkoumala, uznala, že se kouká na Bangkok, a pak jsme společně na mapě Chiang Mai našli autobusové nádraží.
Zašel jsem si zjistit autobusy a rozhodl se, že pojedu až o den později. Měl jsem v notesu číslo na jednoho milého pána, co si vzal Thajku a spolu v Chiang Mai provozují masážní salon. Sedmdesátiletý velšan, co denně uplave mnoho bazénů a každý večer vykouří nejméně jeden doutník a chudáka svojí nevlastní neteř oslovuje Porn (anglickou výslovností, jinak se to má číst spíš jako Pón).
Večer jsem měl volno, tak jsem si zašel na masáž a pokecat si s masérkami, které ovšem neuměly vůbec anglicky. Protože se vždycky snažím pochytit z místních jazyků aspoň něco, pokusil jsem se naučit trochu thajsky a zeptal jsem se tedy hlavní masérky na pár slovíček. Takhle nějak by to mělo být (jen přibližně, česky, nuance přepisu z Thajštiny a tóny nechme být...).
bao bao (jemně)
pán kán (středně)
reng reng (silně)
džep/džep mák (bolí/moc bolí)
Jenže vtipná paní mi neřekla, že silně je "reng reng" ale "ao reng reng", což v překladu znamená něco jako "dělej mi to drsně", se stejným dvojsmyslem jako v češtině. No a tak začala moje masáž. Masírovala mě nějaká pomocnice a naneštěstí mě dost šetřila, tak jsem spustil: "ao reng reng". Smích. Ehm, tak jsem to samozřejmě nepochopil a svedl jsem to na svou špatnou výslovnost a zkusil to párkrát znova. Celá masáž byla úrovně "bao bao", už jen proto, že s vibrující bránicí se asi špatně masíruje. Svůj omyl jsem si uvědomil až o dva dny později v Bangkoku, kdy se mě moje známá ptala, co už z thajštiny umím...
sobota 22. října 2011
neděle 24. července 2011
Korejská kuchyně
Můj hostitel se mě jednou zeptal, zda-li můžu jíst paliva jídla. Nerozvážně jsem odpověděl, že samozřejmě, žiju přece v jihovýchodní Asii. Tak mě vzal na vyhlášený Jambong (původně čínská nudlová polévka, vařená s korejskými mořskými plody). Vyhlášený svou pálivostí.
Restaurace, do které mě vzal, je v Soulu, a vůbec v Koreji, známá tím, že podává nejpálivější Jambong, co existuje. Objevuje se pravidelně v různých televizních pořadech (předpokládám, že o trávení krys a ostřikování stromů před škůdci).
Restauraci bylo dost těžké najít, je to ten typ místa, co místní znají, turisté vyhledávají, ale málokdo ji opravdu najde. Uvnitř bylo místa asi tak pro 15 lidí, před restauraci stalo dalších 30. Když jsme se dostali na řadu, kuchař se zhrozil a mému korejskému průvodci důrazně připomněl, ať na mne dává pozor. Také nám řekl, že nesmíme sníst všechnu polévku, jinak se můžeme dostat do nemocnice. Já samozřejmě machroval, že normálně snídám čili papričky, takže mě nějaký Jambong nemůže rozházet.
Machrování mě přešlo už ve chvíli, kdy jsem viděl tváře ostatních stolovníků. Málokdo odcházel vzpřímeně. Všichni měli nakoupené krabice mléka. Rozdával jsem úsměvy na všechny strany a těšil jsem se, jak to všem korejcum natřu. Stále jsem si říkal, že to nemůže být o moc pálivější, než Jungle Curry, co jsem měl týden před tím v Thajsku.
Bylo. Pocitově asi jako jíst rozžhavený štěrk s žiletkami. První půl litr mléka padl po prvních třech lžících. Po chvíli jsem přestal rozeznávat jednotlivé chutě. Po dalších několika soustech jsem přestal rozeznávat zvuky a barvy a vůbec celá realita se soustředila na krabici mléka přede mnou. Podíval jsem se směrem, kde jsem tušil svého korejského průvodce - nebyl na tom o moc lépe. Byl zpocený asi jako po návštěvě sauny.
Každý, kdo vycházel ven, vypadal jako po noci strávené pitím okeny. Lídé se podpírali, některé ženy se jen ztěžka přidržovaly svých partnerů. Všude po ulici se válely krabice od mléka. Lídě nezvraceli jen ze strachu, že by to všechno pocítili znovu.
Břicho nás oba pálilo ještě druhý den. Nechápu, že se ta restaurace může uživit. Asi je to tím, že tam ještě hodně lidí nebylo...
Restaurace, do které mě vzal, je v Soulu, a vůbec v Koreji, známá tím, že podává nejpálivější Jambong, co existuje. Objevuje se pravidelně v různých televizních pořadech (předpokládám, že o trávení krys a ostřikování stromů před škůdci).
Restauraci bylo dost těžké najít, je to ten typ místa, co místní znají, turisté vyhledávají, ale málokdo ji opravdu najde. Uvnitř bylo místa asi tak pro 15 lidí, před restauraci stalo dalších 30. Když jsme se dostali na řadu, kuchař se zhrozil a mému korejskému průvodci důrazně připomněl, ať na mne dává pozor. Také nám řekl, že nesmíme sníst všechnu polévku, jinak se můžeme dostat do nemocnice. Já samozřejmě machroval, že normálně snídám čili papričky, takže mě nějaký Jambong nemůže rozházet.
Machrování mě přešlo už ve chvíli, kdy jsem viděl tváře ostatních stolovníků. Málokdo odcházel vzpřímeně. Všichni měli nakoupené krabice mléka. Rozdával jsem úsměvy na všechny strany a těšil jsem se, jak to všem korejcum natřu. Stále jsem si říkal, že to nemůže být o moc pálivější, než Jungle Curry, co jsem měl týden před tím v Thajsku.
Bylo. Pocitově asi jako jíst rozžhavený štěrk s žiletkami. První půl litr mléka padl po prvních třech lžících. Po chvíli jsem přestal rozeznávat jednotlivé chutě. Po dalších několika soustech jsem přestal rozeznávat zvuky a barvy a vůbec celá realita se soustředila na krabici mléka přede mnou. Podíval jsem se směrem, kde jsem tušil svého korejského průvodce - nebyl na tom o moc lépe. Byl zpocený asi jako po návštěvě sauny.
Každý, kdo vycházel ven, vypadal jako po noci strávené pitím okeny. Lídé se podpírali, některé ženy se jen ztěžka přidržovaly svých partnerů. Všude po ulici se válely krabice od mléka. Lídě nezvraceli jen ze strachu, že by to všechno pocítili znovu.
Břicho nás oba pálilo ještě druhý den. Nechápu, že se ta restaurace může uživit. Asi je to tím, že tam ještě hodně lidí nebylo...
sobota 23. července 2011
Zážitková turistika v Jižní Koreji
Tak jsem se zajel podívat do Jižní Koreje. Je tu moc pěkně. Vypadá to tu asi jako kdyby Československo v roce 1987 obsadili asiaté a postavili pár nových budov. Cítím se tu skoro jako doma, mezi těmi všemi paneláky. Na dnešek jsem neměl zajištěny žádný nocleh, tak jsem si řekl, že zkusím přespat v tradičních korejských lázních jimjilbang. Zašel jsem do vyhlášených Dragonhill Spa v Soulu a po shlédnutí ceníku objednal lákavý balíček obsahující spoustu úžasné znějících procedur jako Body Scrub, Oil Acupressure Massage apod.
Korejské lázně jsou rozděleny na mužskou a ženskou část. Takže jsem si sudnal boty u první skříňky, vyjel výtahem do mužské převlékárny, oděl se do roucha Adamova, zašel do sprchy a při lázní v 43st vodě se těšil na svůj body scrub.
Hned ve sprše mě odchytil takový malý asiat, co vypadal jako holý orangutan, že prý je můj masér. Pod kůži neměl žádný tuk, jen takové ty malé, ale tuhé a vypracované svaly. Ruce měl asi dvakrát delší než nohy a já začínal tušit podraz.
Body scrub se tu provádí tak, že si orangutan obalí ruku šmirglem hodí s člověkem na koženkový stůl, polije ho teplou vodou a jede. A to jakože úplně všude. Ano, i tam.
Dva místní orangutani si se mnou chtěli povídat (Czekko sokkeru prayeru, Sevchenko!), ale já se soutredil hlavně na to, abych neřval bolesti. Veškerá chuť na nějakou konverzaci mě přešla, když jeden z nich ve chvíli, kdy mi brousil pytlík prohlásil "You are berry handsome"
Když jsem konečně přežil scrub, doufal jsem, že na masáž mě pošlou k nějaké křehké korejce, co už mě jen natře olejem a půjdu spát. Chyba lávky, všechno to ostatní taky provádí orangutan. Namazal si klouby olejem a já poznal vyšší level thajské masáže... Příště si asi objednám nějakou kosmetiku pro ženy.
Akupresurní masáž se skládala hlavě z toho, že mi každou chvíli zaryl loket někam pod lopatku. Chvíli se mnou na koženkovém lehátku různé točil, kroutil se mnou a já jen počítal kolikrát mi lupne v kloubech.
Když mi zaryl loket do slabin, už jsem to nevydržel a zařval. Orangutan pochopil a přidal na intenzitě.
Zbytek procedur už si nějak nepamatuju, mám pocit, že jsem při akupresuře hlavy a masáží obličeje usnul vyčerpáním. Probudil jsem se ve chvíli, kdy jsem měl zkrocenou ruku za zády, nohu přes nohu a lupalo mi v kříži.
Po procedurách jsem se cítil jako znovuzrozený. Aspoň myslím, že takhle nějak se musí cítit to chudák dítě, když ho z tepla a příjemného příšeří vytáhnou na studený a hlučný svět a praští po prdeli.
Korejské lázně jsou rozděleny na mužskou a ženskou část. Takže jsem si sudnal boty u první skříňky, vyjel výtahem do mužské převlékárny, oděl se do roucha Adamova, zašel do sprchy a při lázní v 43st vodě se těšil na svůj body scrub.
Hned ve sprše mě odchytil takový malý asiat, co vypadal jako holý orangutan, že prý je můj masér. Pod kůži neměl žádný tuk, jen takové ty malé, ale tuhé a vypracované svaly. Ruce měl asi dvakrát delší než nohy a já začínal tušit podraz.
Body scrub se tu provádí tak, že si orangutan obalí ruku šmirglem hodí s člověkem na koženkový stůl, polije ho teplou vodou a jede. A to jakože úplně všude. Ano, i tam.
Dva místní orangutani si se mnou chtěli povídat (Czekko sokkeru prayeru, Sevchenko!), ale já se soutredil hlavně na to, abych neřval bolesti. Veškerá chuť na nějakou konverzaci mě přešla, když jeden z nich ve chvíli, kdy mi brousil pytlík prohlásil "You are berry handsome"
Když jsem konečně přežil scrub, doufal jsem, že na masáž mě pošlou k nějaké křehké korejce, co už mě jen natře olejem a půjdu spát. Chyba lávky, všechno to ostatní taky provádí orangutan. Namazal si klouby olejem a já poznal vyšší level thajské masáže... Příště si asi objednám nějakou kosmetiku pro ženy.
Akupresurní masáž se skládala hlavě z toho, že mi každou chvíli zaryl loket někam pod lopatku. Chvíli se mnou na koženkovém lehátku různé točil, kroutil se mnou a já jen počítal kolikrát mi lupne v kloubech.
Když mi zaryl loket do slabin, už jsem to nevydržel a zařval. Orangutan pochopil a přidal na intenzitě.
Zbytek procedur už si nějak nepamatuju, mám pocit, že jsem při akupresuře hlavy a masáží obličeje usnul vyčerpáním. Probudil jsem se ve chvíli, kdy jsem měl zkrocenou ruku za zády, nohu přes nohu a lupalo mi v kříži.
Po procedurách jsem se cítil jako znovuzrozený. Aspoň myslím, že takhle nějak se musí cítit to chudák dítě, když ho z tepla a příjemného příšeří vytáhnou na studený a hlučný svět a praští po prdeli.
úterý 28. června 2011
Jaké je to žít ve světě bez ironie a sarkasmu...
Máme v práci v Malajsii ruční čtečku čipů, u které když se ta čtečka vypne, tak umí číst čárové kódy. Používáme na paletách čárový kód (SSCC pro znalce ;)) zároveň s čipem. Asi před 2 měsíci jsem svoji žákyni naučil, jak s tím zacházet. Při přípravě prezentace pro papaláše:
Z: it doesn't read my pallet tag if i deactivate RFID...
Já: you mean it doesn't read RFID pallet tag when you deactivate RFID?
Z: yes
Já: what a surprise
(desetiminutová pauza)
Já: seriously?
Z: ...do you want to check? maybe i missed somethnig
---
Z: Nečte mi to čipy na paletách, když vypnu RFID čtečku
Já: Myslíš: Nečte ti to RFID čipy na paletách, když vypneš RFID čtečku?
Z: Ano
Já: To je mi překvapení
(desetiminutová pauza)
Já: To jako vážně?
Z: Chceš se na to podívat? Asi mi něco uniká.
Z: it doesn't read my pallet tag if i deactivate RFID...
Já: you mean it doesn't read RFID pallet tag when you deactivate RFID?
Z: yes
Já: what a surprise
(desetiminutová pauza)
Já: seriously?
Z: ...do you want to check? maybe i missed somethnig
---
Z: Nečte mi to čipy na paletách, když vypnu RFID čtečku
Já: Myslíš: Nečte ti to RFID čipy na paletách, když vypneš RFID čtečku?
Z: Ano
Já: To je mi překvapení
(desetiminutová pauza)
Já: To jako vážně?
Z: Chceš se na to podívat? Asi mi něco uniká.
pondělí 4. dubna 2011
Očekávání vs. realita (v Malajsii)
V týdnu mi přišel mail: Za tři týdny bude naše firma dělat prezentaci jednoho produktu pro místní papaláše, bude u toho státní televize.
Aby to proběhlo hladce, chtěl jsem po lidech, abychom si to celé nasimulovali v kanceláři a pak všechen hardware (notebook, tiskárnu, wifi switch - prostě krabici, která bude poskytovat spojení pro všechny ty ostatní krabice, usb internet a čtečku čipů) přenesli na místo - krevetí farmu ;) - už otestované.
Očekávání:
Project manager svolá na pátek ráno schůzku. Konzultant nám řekne všechny možné scénáře. Domluvíme se, jak postavíme tu síť. Pověříme někoho postavením sítě a případně nákupem komponent. Pokud budou komponenty v práci, sestavu připravíme. Půjdeme domů, užijeme si víkend a v pondělí začneme testovat.
Realita (asi jako komix Dilbert):
Project manager svolal schůzku na pátek 10:00. Přišel jsem do práce v osm. V 10:15 přišel první kolega. V 10:30 začala schůzka, project manager nepřišel. Konzultant nám zopakoval informace o prezentaci, které jsme dostali mailem. Nakreslil jsem na tabuli schéma sítě, kterou potřebujeme. "Operations manager" se přihlásil k postavení celé sítě, dokreslil do mého diagramu další modem a asi půl hodiny vykládal o nevýhodách použití broadbandu v usbčku a výhodách samostatného broadband modemu připojeném přes lokální síť. Zeptal jsem se, jestli máme samostatný modem. Odpověděl, že ne, ale že můžeme klidně použít usbčko, které nejspíš máme. Řekl jsem mu, ať to tedy celé připraví a dá vědět až to bude.
Ve čtyři přišel mail od operations managera. Obsahoval překreslený diagram celé sítě s krásnými obrázky komponent z Visia. Odepsal jsem, že je diagram krásný a zeptal jsem se, kdy můžeme očekávat, že to bude celé fungovat. Odpověď v původním znění s překladem (operations manager je ten, který nám zajišťuje internet, apod):
---
I saw WiFi switch in store room but don't know the condition.
No info about the 3G modem and Celcom broadband account. Should be able to know the status by Monday and make decision if we must buy WiFi switch and 3G modem, and register for Celcom broadband account if we don't have one.
Thanks.
---
Viděl jsem WiFi switch ve skladu, ale nevím, jestli funguje.
Nevím nic o modemu ani o tom, jestli máme účet pro Celcom broadband (ty usbčka, místní provider, pozn. překl.). Měl bych to vědět v pondělí a pak se rozhodnu, jestli musíme koupit Wifi switch a modem a zaregistrovat se u Celcomu, pokud ještě registrovaní nejsme.
Díky.
---
Takže výsledek snažení z celého dne je jeden krásně nakreslený diagram.
Aby to proběhlo hladce, chtěl jsem po lidech, abychom si to celé nasimulovali v kanceláři a pak všechen hardware (notebook, tiskárnu, wifi switch - prostě krabici, která bude poskytovat spojení pro všechny ty ostatní krabice, usb internet a čtečku čipů) přenesli na místo - krevetí farmu ;) - už otestované.
Očekávání:
Project manager svolá na pátek ráno schůzku. Konzultant nám řekne všechny možné scénáře. Domluvíme se, jak postavíme tu síť. Pověříme někoho postavením sítě a případně nákupem komponent. Pokud budou komponenty v práci, sestavu připravíme. Půjdeme domů, užijeme si víkend a v pondělí začneme testovat.
Realita (asi jako komix Dilbert):
Project manager svolal schůzku na pátek 10:00. Přišel jsem do práce v osm. V 10:15 přišel první kolega. V 10:30 začala schůzka, project manager nepřišel. Konzultant nám zopakoval informace o prezentaci, které jsme dostali mailem. Nakreslil jsem na tabuli schéma sítě, kterou potřebujeme. "Operations manager" se přihlásil k postavení celé sítě, dokreslil do mého diagramu další modem a asi půl hodiny vykládal o nevýhodách použití broadbandu v usbčku a výhodách samostatného broadband modemu připojeném přes lokální síť. Zeptal jsem se, jestli máme samostatný modem. Odpověděl, že ne, ale že můžeme klidně použít usbčko, které nejspíš máme. Řekl jsem mu, ať to tedy celé připraví a dá vědět až to bude.
Ve čtyři přišel mail od operations managera. Obsahoval překreslený diagram celé sítě s krásnými obrázky komponent z Visia. Odepsal jsem, že je diagram krásný a zeptal jsem se, kdy můžeme očekávat, že to bude celé fungovat. Odpověď v původním znění s překladem (operations manager je ten, který nám zajišťuje internet, apod):
---
I saw WiFi switch in store room but don't know the condition.
No info about the 3G modem and Celcom broadband account. Should be able to know the status by Monday and make decision if we must buy WiFi switch and 3G modem, and register for Celcom broadband account if we don't have one.
Thanks.
---
Viděl jsem WiFi switch ve skladu, ale nevím, jestli funguje.
Nevím nic o modemu ani o tom, jestli máme účet pro Celcom broadband (ty usbčka, místní provider, pozn. překl.). Měl bych to vědět v pondělí a pak se rozhodnu, jestli musíme koupit Wifi switch a modem a zaregistrovat se u Celcomu, pokud ještě registrovaní nejsme.
Díky.
---
Takže výsledek snažení z celého dne je jeden krásně nakreslený diagram.
neděle 13. března 2011
Jak se v malajsii jezdí taxíkem
Jel jsem na pracovní schůzku někam na okraj Kuala Lumpur. Když schůzka skončila, poprosil jsem recepční, ať mi zavolá taxi. Asi po hodině marného čekání a několika dalších telefonátech jsem usoudil, že taxi nepřijede, a šel jsem si tedy chytit nějaké na ulici. Bohužel jsem byl v místě, kde jsou taxíky vzácné a tak jsem čekal a čekal...
Po další asi půl hodině jsem konečně na křižovatce zahlédl taxi. Z dálky nebylo vidět, jestli je prázdné, protože celé přední sklo bylo polepené samolepkami jako "Castrol" a boční okna byla zatmavená až na malý kousek u zrcátek. Auto bylo celkově v hrozném stavu, ale už se mi nechtělo dát čekat. Mávl jsem na něj, řidič zastavil. V taxíku seděli tři lidé. Řidič, mohlo mu být tak 25, vedle něj muž, tipl bych 50 let, a na zadní sedačce stará paní neurčitého věku, 60 - 120. Všichni Indové. Už jsem se chtěl omluvit a vrátit se na stanoviště na křižovatce, ale řidič řekl: "Iz o-kej, Iz o-kej!" Tak jsme jeli.
Řekl jsem taxikáři, kam chci jet: "Cyberjaya" (Ano, malajsijci mají smysl pro patos, v podstatě to znamená Kyber - úspěch). Muž na sedadle spolujezdce se podíval na řidiče a v tamilštině se ho na něco zeptal. Pak se chvíli bavili, zaslechl jsem jak několikrát řekli: "Cyberjaya". Trvalo to asi pět minut, pak se otočili na stařenku vedle mě. Chvíli bylo ticho, stařenka přikývla a řidič mi potvrdil, že mě teda odveze domů. To už jsme v podstatě byli na dálnici z KL, kde jsem předtím nikdy nebyl. Naštěstí to aspoň bylo správným směrem.
Celou cestu pak bylo ticho. Přesněji nikdo nemluvil, protože taxík strašně hučel a do toho se ozývalo rytmické klapání víka kufru, kterému evidetně chyběl zámek. Občas jsem risknul pohled na stařenku, ta se vždycky otočila na mě, nuceně se usmála a přikývla.
Metr v taxíku, jak je zvykem u Indických taxikářů, neběžel. Bylo mi to jedno, protože tuhle cestu stejně platila firma. Když jsme dojeli do cíle, řekl jsem mu, že potřebuju účtenku. Taxikář si řekl o 60 ringgitů a do ruky mi vrazil prázdný paragon. Nakonec se se mnou všichni tři s úsměvy rozloučili, muž na sedadle spolujezdce mi podal ruku, tak jsem se s nimi taky rozloučil a šel domů.
Po další asi půl hodině jsem konečně na křižovatce zahlédl taxi. Z dálky nebylo vidět, jestli je prázdné, protože celé přední sklo bylo polepené samolepkami jako "Castrol" a boční okna byla zatmavená až na malý kousek u zrcátek. Auto bylo celkově v hrozném stavu, ale už se mi nechtělo dát čekat. Mávl jsem na něj, řidič zastavil. V taxíku seděli tři lidé. Řidič, mohlo mu být tak 25, vedle něj muž, tipl bych 50 let, a na zadní sedačce stará paní neurčitého věku, 60 - 120. Všichni Indové. Už jsem se chtěl omluvit a vrátit se na stanoviště na křižovatce, ale řidič řekl: "Iz o-kej, Iz o-kej!" Tak jsme jeli.
Řekl jsem taxikáři, kam chci jet: "Cyberjaya" (Ano, malajsijci mají smysl pro patos, v podstatě to znamená Kyber - úspěch). Muž na sedadle spolujezdce se podíval na řidiče a v tamilštině se ho na něco zeptal. Pak se chvíli bavili, zaslechl jsem jak několikrát řekli: "Cyberjaya". Trvalo to asi pět minut, pak se otočili na stařenku vedle mě. Chvíli bylo ticho, stařenka přikývla a řidič mi potvrdil, že mě teda odveze domů. To už jsme v podstatě byli na dálnici z KL, kde jsem předtím nikdy nebyl. Naštěstí to aspoň bylo správným směrem.
Celou cestu pak bylo ticho. Přesněji nikdo nemluvil, protože taxík strašně hučel a do toho se ozývalo rytmické klapání víka kufru, kterému evidetně chyběl zámek. Občas jsem risknul pohled na stařenku, ta se vždycky otočila na mě, nuceně se usmála a přikývla.
Metr v taxíku, jak je zvykem u Indických taxikářů, neběžel. Bylo mi to jedno, protože tuhle cestu stejně platila firma. Když jsme dojeli do cíle, řekl jsem mu, že potřebuju účtenku. Taxikář si řekl o 60 ringgitů a do ruky mi vrazil prázdný paragon. Nakonec se se mnou všichni tři s úsměvy rozloučili, muž na sedadle spolujezdce mi podal ruku, tak jsem se s nimi taky rozloučil a šel domů.
neděle 7. listopadu 2010
Hercem v Malajsii
Dnes se nám stala zvláštní věc. Šli jsme se projít po Putrajaye, místním vládním městě, s Philipem, kterého známe z Tokia. Uviděli jsme tam skupinu filmařů, jak něco natáčí. Zvědavě jsme se jich zeptali, co to bude, a o chvíli později už se natáčelo i s námi.
V listopadu se tak objevíme v krátkém filmu na festivalu Short Shorts.
Všichni jsme vyfasovali umělé dítě (polštář v plíně). Evču mi vzali a postavili ji vedle Philipa, zatímco mě dali roli, kdy do mě ze zadu strčí šílená malajka, a já ji mám okřiknout ;) Jsem moc zvědav, jak to dopadne ;)
V listopadu se tak objevíme v krátkém filmu na festivalu Short Shorts.
Všichni jsme vyfasovali umělé dítě (polštář v plíně). Evču mi vzali a postavili ji vedle Philipa, zatímco mě dali roli, kdy do mě ze zadu strčí šílená malajka, a já ji mám okřiknout ;) Jsem moc zvědav, jak to dopadne ;)
čtvrtek 23. září 2010
Pulau Perhentian Kecil
Pulau Perhantian Kecil (Ostrov Zastávka Malá, pak je tu ještě Velká ;)) je jedním z mnoha ostrovů Malajsie. Je zde pár obchůdků, restaurací a "resortů", ale hlavně naprosto úžasné a čisté moře. Takový resort pak vypadá asi jako lepší pionýrský tábor, dřevěné chaloupky v lese, prošlápnuté stezky. Všude panuje naprosto klidná a uvolněná atmosféra. Jedno z nejlepších míst k odpočinku, co jsem zatím zažil.
Teda až na ty komáry. Ty krvelačné bestie velikosti větší mouchy s ocelovými sosáky nejraději sají krev na místech s čerstvě aplikovaným repelentem. Asi adrenalin...
Díky tomu, že se na ostrov musí jet lodí z Kuala Besut, letiště je až v Kota Bharu hodinu jízdy autem, zůstávají Perhentians cílem spíše mladých baťůžkářů a potápěčů. Odpovídají tomu i ceny, za den v lesní chaloupce se sprchou jsme platili 55RM, cca 326 Kč. A odpovídá tomu i servis, ale pak člověk přijde na pláž a je mu to úplně jedno.
Evča ve vodě zdraví slunce ;)
Místí podnikavci jako všude u moře nabízejí šnorchlovací a potápěcí výlety. Plaval jsem se žralokem, se spoustou ryb, ale největší zážitek bylo plavání s mořskou želvou. Potopil jsem se za ní asi 3-4 m hluboko a chvíli jsem s ní i plaval, než mi došel dech. Nejlepší zážitek z celého výletu!
Teda až na ty komáry. Ty krvelačné bestie velikosti větší mouchy s ocelovými sosáky nejraději sají krev na místech s čerstvě aplikovaným repelentem. Asi adrenalin...
Díky tomu, že se na ostrov musí jet lodí z Kuala Besut, letiště je až v Kota Bharu hodinu jízdy autem, zůstávají Perhentians cílem spíše mladých baťůžkářů a potápěčů. Odpovídají tomu i ceny, za den v lesní chaloupce se sprchou jsme platili 55RM, cca 326 Kč. A odpovídá tomu i servis, ale pak člověk přijde na pláž a je mu to úplně jedno.
Evča ve vodě zdraví slunce ;)
Místí podnikavci jako všude u moře nabízejí šnorchlovací a potápěcí výlety. Plaval jsem se žralokem, se spoustou ryb, ale největší zážitek bylo plavání s mořskou želvou. Potopil jsem se za ní asi 3-4 m hluboko a chvíli jsem s ní i plaval, než mi došel dech. Nejlepší zážitek z celého výletu!
pondělí 6. září 2010
Shanghai 2010
Cesta do Shanghaje pro nás nezačala zrovna šťastně. Ve čtvrtek jsme se sbalili, vyměnili peníze a v pátek ráno vyrazili na letiště, kde jsme zjistili, že Čína požaduje po všech příchozích víza. Nějak jsme na při tom všem shonu zapomněli vízovou povinnost zkontrolovat. Neuvědomili jsme si, že Hong Kong ještě Čína není (v HK Češi dostanou vízum na letišti).
V Kuala Lumpur není těžké vízum dostat, ale museli jsme nejdřív do města podat žádost, pak zpět na letiště změnit let a zase do města pro víza. Expresní vyřízení víza je ale extrémně drahé, se všemi poplatky 410 RM za osobu.
Air Asia nás dost natáhla, když nám ráno nabídli nový let za 300 RM, ale odpoledne už za 2500 RM… Tak jsme je donutili nám vrátit peníze a koupili si novou letenku na internetu, bohužel cena nebyla o moc nižší – první letenka stála asi 1300, nová cca 3300. Nicméně v sobotu odpoledne jsme letěli.
Let do Shanghaje s Air Asia končí v Hangzhou, odkud se do Shanghaje dojede autobusem. Po cestě jsme se poprvé potkali s místním totalitním režimem. Na dálnici stojí policie a kontroluje zavazadla. Policisté většinou stojí ve dvojicích, jeden na stupínku a druhý po ním. Fotit je je bohužel zakázáno.
Po dojezdu na autobusový terminál asi ve dvě ráno jsme zažili první z mnoha bezpečnostních prohlídek. Na každém kroku tu rentgenují zavazadla, někde vás i projedou ručním skenerem. Policisté se zásadně neusmívají. Na každém kroku vás sledují kamery. Všechno je kontrolováno. Přechod pro chodce na každé větší ulici hlídají dopravní policisté, trávníky trávníkový policisté. Bál jsem se jít za záchod, aby tam taky nestál policista s píšťalkou a neukazoval mi, kam. Tady si připadáte jak v Orwellově vizi.
Do hotelu jsme dorazili se zpožděním jednoho a půl dne. Sice jsme do hotelu volali předem, ale stejně nám bylo z překvapeného výrazu recepční jasné, že náš pokoj volný není. Tak jsme obdrželi zdarma upgrade na deluxe room (docela skok, náš pokoj měl stát 488 RMB a ten nový 988 RMB).
Pár kroků od hotelu začíná nejrušnější Shanghajská ulice, Nanjing Road. Část Nanjing road je přeměněná na zónu pro chodce. Je tu plno obchodů a hlavně pouličních obchodníků s kravinami, padělky a kradeným zbožím. Hlavně se neptejte, co kolik stojí, pokud nemáte zájem něco koupit. Pak už se jich nezbavíte.
První den jsme došli až na obrovské náměstí People’s Square, neboli lidové náměstí, kde je menší park a hlavně Shanghai Museum. To je zdarma a stojí za to. Kromě opravdu pěkných sbírek kaligrafie se nám líbily hlavně kostýmy čínských menšin, bohužel při procházení této části se ozvala znělka a celé muzeum bylo za pomocí pořádkových služeb vyklizeno běhen asi 10 minut.
Na bělochy tu uplně zvyklí nejsou, v neděli jsme se poprvé stali objektem místních fotografujících turistů a byli jsme foceni každý den. A to ne jen tajně, ale rodiče nám prostě vnutili dítě a fotografovali jej s námi.
Kromě kulinářských skvostů a spousty suvenýrů je tu pěkné muzeum miniatur, stínového divadla a zpracování bavlny. Celé je to takové maličké a pěkné, jen to kazí davy čínských turistů. V Qibau jsme za celou dobu viděli jen pár dalších nečínských turistů, takže jsme byli opět za mikimauze.
Večer jsme dojeli na sever města do nového cirkusu Shanghai Circus World. Představení bylo skutečně famózní. Kromě tradiční akrobacie a hadích žen jsme viděli i 7 motorek v kleci a akrobaty běhající po něčem jako ruské kolo na lidský pohon, kdy se nám i zatajil dech, když se jednomu akrobatovi málem povedlo spadnout z deseti metrů. Cirkus byl určitě nejlepší zážitek z celé Shanghaje.
Jediné, co se nám líbilo, bylo vystoupení Maorů v Novozélandském pavilonu. V pavilonu Srí Lanky zase ukazovaly, jak se brousí drahé kameny. Ostatní pavilony ale nestály za frontu, kterou jsme museli vystát. A fronty byly všude opravdu dlouhé.
V českém pavilonu jsme si dali předraženou svíčkovou a kachnu, kvalitou odpovídající polednímu menu v běžné restauraci. Pěna na pivu vydržela asi stejně dlouho jako naše nadšení z celého expa. Dva obědy s pivem, cca 1000 Kč. Bylo to naše první české jídlo po 8 měsících, ale opět zklamání.
Na fotkách vypadá všechno krásně, ale skutečnost je mnohem chudší. Zvenku jsou pavilony krásné, ale uvnitř prostě nic moc. Suvenýru je tu hodně, ale kromě stánků s Coca-colou je všechno předražené. Původně jsme si mysleli, že na Expu strávíme aspoň dva dny, ale po tom prvním jsme to prostě zabalili.
Dohromady jsme viděli následující pavilony (pouze ty, kde jsme byli uvnitř, jinak jsme jich viděli většinu zvenku): ČR, SR, Srbsko, USA, Srí Lanka, Nový Zéland, Malajsie a v pavilonu Afrických zemí.
Stačilo ale zabloudit o kus dál a objevili jsme odvrácenou tvář Shanghaje. Polorozpadlé domy, špína, smrad, lidé tísnící se kolem chlapíka smažícího ve Woku vejce, trh se zvířaty a hmyzem, kde nás do nosu praštila taková směs pachů, že jsme měli co dělat, abychom nezjistili, jak vlastně vypadá natrávený čínský knedlík…
Po procházce temnou Shanghají jsme se vrátili k Yuyuan, abychom si tu krásu prohlédli ještě v noci.
V Kuala Lumpur není těžké vízum dostat, ale museli jsme nejdřív do města podat žádost, pak zpět na letiště změnit let a zase do města pro víza. Expresní vyřízení víza je ale extrémně drahé, se všemi poplatky 410 RM za osobu.
Air Asia nás dost natáhla, když nám ráno nabídli nový let za 300 RM, ale odpoledne už za 2500 RM… Tak jsme je donutili nám vrátit peníze a koupili si novou letenku na internetu, bohužel cena nebyla o moc nižší – první letenka stála asi 1300, nová cca 3300. Nicméně v sobotu odpoledne jsme letěli.
Let do Shanghaje s Air Asia končí v Hangzhou, odkud se do Shanghaje dojede autobusem. Po cestě jsme se poprvé potkali s místním totalitním režimem. Na dálnici stojí policie a kontroluje zavazadla. Policisté většinou stojí ve dvojicích, jeden na stupínku a druhý po ním. Fotit je je bohužel zakázáno.
Po dojezdu na autobusový terminál asi ve dvě ráno jsme zažili první z mnoha bezpečnostních prohlídek. Na každém kroku tu rentgenují zavazadla, někde vás i projedou ručním skenerem. Policisté se zásadně neusmívají. Na každém kroku vás sledují kamery. Všechno je kontrolováno. Přechod pro chodce na každé větší ulici hlídají dopravní policisté, trávníky trávníkový policisté. Bál jsem se jít za záchod, aby tam taky nestál policista s píšťalkou a neukazoval mi, kam. Tady si připadáte jak v Orwellově vizi.
Do hotelu jsme dorazili se zpožděním jednoho a půl dne. Sice jsme do hotelu volali předem, ale stejně nám bylo z překvapeného výrazu recepční jasné, že náš pokoj volný není. Tak jsme obdrželi zdarma upgrade na deluxe room (docela skok, náš pokoj měl stát 488 RMB a ten nový 988 RMB).
Bund a centrum města
Náš hotel stál ve čtvrti Bund, je to stará koloniální čtvrť a budovy, aspoň na první pphled, dle toho také vypadají. Člověk by si řekl, že může být klidně v Londýně. Máme to odsud kousek k řece, odkud je vidět moderní Shanghai.Pár kroků od hotelu začíná nejrušnější Shanghajská ulice, Nanjing Road. Část Nanjing road je přeměněná na zónu pro chodce. Je tu plno obchodů a hlavně pouličních obchodníků s kravinami, padělky a kradeným zbožím. Hlavně se neptejte, co kolik stojí, pokud nemáte zájem něco koupit. Pak už se jich nezbavíte.
První den jsme došli až na obrovské náměstí People’s Square, neboli lidové náměstí, kde je menší park a hlavně Shanghai Museum. To je zdarma a stojí za to. Kromě opravdu pěkných sbírek kaligrafie se nám líbily hlavně kostýmy čínských menšin, bohužel při procházení této části se ozvala znělka a celé muzeum bylo za pomocí pořádkových služeb vyklizeno běhen asi 10 minut.
Na bělochy tu uplně zvyklí nejsou, v neděli jsme se poprvé stali objektem místních fotografujících turistů a byli jsme foceni každý den. A to ne jen tajně, ale rodiče nám prostě vnutili dítě a fotografovali jej s námi.
Qibao a Cirkus
Uprostřed sídliště leží schované staré město Qibao, takové malé čínské Benátky, náš cíl pro úterý. Celá oblast Shanghaje leží v deltě řeky Yangtze, takže je v okolí spousta takových měst, ale tohle je na metru.Kromě kulinářských skvostů a spousty suvenýrů je tu pěkné muzeum miniatur, stínového divadla a zpracování bavlny. Celé je to takové maličké a pěkné, jen to kazí davy čínských turistů. V Qibau jsme za celou dobu viděli jen pár dalších nečínských turistů, takže jsme byli opět za mikimauze.
Večer jsme dojeli na sever města do nového cirkusu Shanghai Circus World. Představení bylo skutečně famózní. Kromě tradiční akrobacie a hadích žen jsme viděli i 7 motorek v kleci a akrobaty běhající po něčem jako ruské kolo na lidský pohon, kdy se nám i zatajil dech, když se jednomu akrobatovi málem povedlo spadnout z deseti metrů. Cirkus byl určitě nejlepší zážitek z celé Shanghaje.
EXPO 2010
V úterý jsme si naplánovali EXPO. Dorazili jsme na místo, prošli šíleně dlouhou podzemní cestou od metra až k bráně a objevili se přímo u čínského pavilonu. Ačkoliv bylo úterý dopoledne, v areálu bylo příšerně moc lidí a vstupenky do čínského pavilonu dávno pryč. Celé expo pak jednoznačně zklamalo. Jednotlivé pavilony byly dost nudné a nijaké, např. v pavilonu USA ukazovali jen trapné video. Český pavilon mi skoro vůbec nepřipomínal naši zem, když nepočítám, že z reproduktorů hrála střídavě Vltava a Včelka Mája a na obrazovkách svítil Švejk. Samozřejmě nechyběl hokej.Jediné, co se nám líbilo, bylo vystoupení Maorů v Novozélandském pavilonu. V pavilonu Srí Lanky zase ukazovaly, jak se brousí drahé kameny. Ostatní pavilony ale nestály za frontu, kterou jsme museli vystát. A fronty byly všude opravdu dlouhé.
V českém pavilonu jsme si dali předraženou svíčkovou a kachnu, kvalitou odpovídající polednímu menu v běžné restauraci. Pěna na pivu vydržela asi stejně dlouho jako naše nadšení z celého expa. Dva obědy s pivem, cca 1000 Kč. Bylo to naše první české jídlo po 8 měsících, ale opět zklamání.
Na fotkách vypadá všechno krásně, ale skutečnost je mnohem chudší. Zvenku jsou pavilony krásné, ale uvnitř prostě nic moc. Suvenýru je tu hodně, ale kromě stánků s Coca-colou je všechno předražené. Původně jsme si mysleli, že na Expu strávíme aspoň dva dny, ale po tom prvním jsme to prostě zabalili.
Dohromady jsme viděli následující pavilony (pouze ty, kde jsme byli uvnitř, jinak jsme jich viděli většinu zvenku): ČR, SR, Srbsko, USA, Srí Lanka, Nový Zéland, Malajsie a v pavilonu Afrických zemí.
Středa – klidový den
Ve středu už jsme byli z města unavení, tak jsme si zajeli jen do centra podívat se na jeden chrám a dát si nějaký oběd. Byl to dobrý plán, protože celý den pršelo. A navíc jsme našli vepřový rámen, naše nejoblíbenější asijské jídlo!Staré město
Ve čtvrtek se nám povedlo vstát až v poledne. Vyrazili jsme do starého města, k zahradám Yuyuan. Mezi moderními budovami se tam tísní mnoho pěkně opravených tradičních čínských dřevěných domků. V každém z nich je buď obchod nebo restaurace. Dali jsme si vynikající čínské napařované knedlíčky v jedné vyhlášené restauraci a koupili pár zbytečností.Stačilo ale zabloudit o kus dál a objevili jsme odvrácenou tvář Shanghaje. Polorozpadlé domy, špína, smrad, lidé tísnící se kolem chlapíka smažícího ve Woku vejce, trh se zvířaty a hmyzem, kde nás do nosu praštila taková směs pachů, že jsme měli co dělat, abychom nezjistili, jak vlastně vypadá natrávený čínský knedlík…
Po procházce temnou Shanghají jsme se vrátili k Yuyuan, abychom si tu krásu prohlédli ještě v noci.
Nové město a odlet
V pátek jsme už jen prošli Pudong, Shanghajské nové město s mrakodrapy. V obchoďáku jsme našli korejskou grilovací restauraci, tak jsme zavzpomínali na Japonsko. Já jsem se ještě svezl MagLevem a v sobotu už jsme se jen najedli a jeli zpět na letiště. Po asi pěti naprosto podrobných kontrolách na čínské straně a jedné vyloženě trapné v Malajsii jsme dorazili na letiště, kde se náš ještě pokoušeli natáhnout taxikáři, tak jsme to vzali oklikou přes město autobusem a vlakem.pondělí 23. srpna 2010
Cameron Highlands
Není nic lepšího v tropech, než zajet si sem tam do míst, kde je přeci jen o něco chladněji. Hornatá Malajsie naštěstí nabízí ochlazení za humny.
V horách je tu znatelně chladněji, panuje zde trvalé jaro. Cameron Highlands jsou pravděpodobně nejznámější místní pohoří. Pro zdejší podmínky zde začali i pěstovat čaj. Z Cameron Highlands pochází téměř všechna Malajská produkce.
Jinak zde není nic moc co dělat, akorát chodit džunglí (abyste se dostali k čajovým plantážím) a ochutnávat čaj nebo hrát golf.
Čajové plantáže jsou krásné, jejich zelená barva je tak sytá, že vypadá uměle. Každý si určitě hned vybaví ženy s ošatkami, jak chodí mezi keři a s láskou sbírají ty nejlepší lístky. Takhle to vypadá ve skutečnosti:
V horách je tu znatelně chladněji, panuje zde trvalé jaro. Cameron Highlands jsou pravděpodobně nejznámější místní pohoří. Pro zdejší podmínky zde začali i pěstovat čaj. Z Cameron Highlands pochází téměř všechna Malajská produkce.
Jinak zde není nic moc co dělat, akorát chodit džunglí (abyste se dostali k čajovým plantážím) a ochutnávat čaj nebo hrát golf.
Čajové plantáže jsou krásné, jejich zelená barva je tak sytá, že vypadá uměle. Každý si určitě hned vybaví ženy s ošatkami, jak chodí mezi keři a s láskou sbírají ty nejlepší lístky. Takhle to vypadá ve skutečnosti:
pátek 9. dubna 2010
Země původu Československo
Už jsem si tak nějak zvyknul, že cizinci neví, kde je Česká republika a pro většinu z nich existuje nějaké Československo kdesi na kraji Ruska. Dost mě ale překvapilo, když jsme šli žádat o připojení k internetu, a malajská úřednice nemohla najít Českou republiku v databázi. Totéž se nám stalo v místní bance.
Na druhou stranu v databázích stále mají Československo (Československá socialistická republika), Jugoslávii a bůhví jaké další dávno zaniklé země.
Na druhou stranu v databázích stále mají Československo (Československá socialistická republika), Jugoslávii a bůhví jaké další dávno zaniklé země.
úterý 6. dubna 2010
The Nirvana Maju
The Nirvana Maju
Kromě Malajců tvoří podstatnou část populace Malajsie Číňani a Indové. Je to hodně vidět na místí kuchyni a zastoupení restaurací.
Jedná místní Malajka nás vzala do Indické restauce The Nirvana Maju, ve které se vaří převážně jihoindická kuchyně, která v Evropě příliš známá není. Je pro ni typické to, že je převážně vegetariánská a servíruje se na banánových listech. Jinak je to na první pohled prostě rýže a kari.
Ačkoliv nejsem fanoušek vegetariánských jídel a maso je pro mě nejlepší zelenina, v Nirvaně mi chutnalo úplně všechno.
Update: V Cyberjaye otevřeli malý krámek s Banana Leaf, tak teď už nám tu nechybí skoro nic ;)
neděle 21. února 2010
Cíl: Malajsie
Minulý rok jsme se s Evčou rozhodli, že bychom chtěli žít pár let v zahraničí. Nejdřív jsme chtěli zkusit Londýn, protože to máme z Prahy kousek. Ale pak jednoho dne Evča přišla s tím, že se stěhujeme do Malajsie...
Kouknul jsem na mapu a předpověď počasí a sbalil jsem si hlavně letní oblečení, ostatní jsem buď v Praze nechal, nebo rovnou vyhodil. První, co mě v Malajsii ale čekalo, byla zima. Malajci klimatizaci snad uctívají. Čím větší zima, tím větší luxus. Odlétal jsem z Prahy ve svetru, riflích a bundě a pořád jsem si nadával, že mám všechno letní oblečení ve velkém zavazadle. Po příletu na letiště jsem byl za svetr rád...
Ať se tu člověk pohne, kam chce, mrzne. Vlaky, autobusy, restaurace, taxíky. V kancelářích si lidi nechávají svetry, mikiny a teplé ponožky.
Vítejte v tropech...
Kouknul jsem na mapu a předpověď počasí a sbalil jsem si hlavně letní oblečení, ostatní jsem buď v Praze nechal, nebo rovnou vyhodil. První, co mě v Malajsii ale čekalo, byla zima. Malajci klimatizaci snad uctívají. Čím větší zima, tím větší luxus. Odlétal jsem z Prahy ve svetru, riflích a bundě a pořád jsem si nadával, že mám všechno letní oblečení ve velkém zavazadle. Po příletu na letiště jsem byl za svetr rád...
Ať se tu člověk pohne, kam chce, mrzne. Vlaky, autobusy, restaurace, taxíky. V kancelářích si lidi nechávají svetry, mikiny a teplé ponožky.
Vítejte v tropech...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)