neděle 7. listopadu 2010

Hercem v Malajsii

Dnes se nám stala zvláštní věc. Šli jsme se projít po Putrajaye, místním vládním městě, s Philipem, kterého známe z Tokia. Uviděli jsme tam skupinu filmařů, jak něco natáčí. Zvědavě jsme se jich zeptali, co to bude, a o chvíli později už se natáčelo i s námi.

V listopadu se tak objevíme v krátkém filmu na festivalu Short Shorts.

Všichni jsme vyfasovali umělé dítě (polštář v plíně). Evču mi vzali a postavili ji vedle Philipa, zatímco mě dali roli, kdy do mě ze zadu strčí šílená malajka, a já ji mám okřiknout ;) Jsem moc zvědav, jak to dopadne ;)

čtvrtek 23. září 2010

Pulau Perhentian Kecil

Pulau Perhantian Kecil (Ostrov Zastávka Malá, pak je tu ještě Velká ;)) je jedním z mnoha ostrovů Malajsie. Je zde pár obchůdků, restaurací a "resortů", ale hlavně naprosto úžasné a čisté moře. Takový resort pak vypadá asi jako lepší pionýrský tábor, dřevěné chaloupky v lese, prošlápnuté stezky. Všude panuje naprosto klidná a uvolněná atmosféra. Jedno z nejlepších míst k odpočinku, co jsem zatím zažil.

Teda až na ty komáry. Ty krvelačné bestie velikosti větší mouchy s ocelovými sosáky nejraději sají krev na místech s čerstvě aplikovaným repelentem. Asi adrenalin...

Díky tomu, že se na ostrov musí jet lodí z Kuala Besut, letiště je až v Kota Bharu hodinu jízdy autem, zůstávají Perhentians cílem spíše mladých baťůžkářů a potápěčů. Odpovídají tomu i ceny, za den v lesní chaloupce se sprchou jsme platili 55RM, cca 326 Kč. A odpovídá tomu i servis, ale pak člověk přijde na pláž a je mu to úplně jedno.

Good morning, Sunshine!
Evča ve vodě zdraví slunce ;)


Místí podnikavci jako všude u moře nabízejí šnorchlovací a potápěcí výlety. Plaval jsem se žralokem, se spoustou ryb, ale největší zážitek bylo plavání s mořskou želvou. Potopil jsem se za ní asi 3-4 m hluboko a chvíli jsem s ní i plaval, než mi došel dech. Nejlepší zážitek z celého výletu!

pondělí 6. září 2010

Shanghai 2010

Cesta do Shanghaje pro nás nezačala zrovna šťastně. Ve čtvrtek jsme se sbalili, vyměnili peníze a v pátek ráno vyrazili na letiště, kde jsme zjistili, že Čína požaduje po všech příchozích víza. Nějak jsme na při tom všem shonu zapomněli vízovou povinnost zkontrolovat. Neuvědomili jsme si, že Hong Kong ještě Čína není (v HK Češi dostanou vízum na letišti).

V Kuala Lumpur není těžké vízum dostat, ale museli jsme nejdřív do města podat žádost, pak zpět na letiště změnit let a zase do města pro víza. Expresní vyřízení víza je ale extrémně drahé, se všemi poplatky 410 RM za osobu.

Air Asia nás dost natáhla, když nám ráno nabídli nový let za 300 RM, ale odpoledne už za 2500 RM… Tak jsme je donutili nám vrátit peníze a koupili si novou letenku na internetu, bohužel cena nebyla o moc nižší – první letenka stála asi 1300, nová cca 3300. Nicméně v sobotu odpoledne jsme letěli.

Let do Shanghaje s Air Asia končí v Hangzhou, odkud se do Shanghaje dojede autobusem. Po cestě jsme se poprvé potkali s místním totalitním režimem. Na dálnici stojí policie a kontroluje zavazadla. Policisté většinou stojí ve dvojicích, jeden na stupínku a druhý po ním. Fotit je je bohužel zakázáno.

Po dojezdu na autobusový terminál asi ve dvě ráno jsme zažili první z mnoha bezpečnostních prohlídek. Na každém kroku tu rentgenují zavazadla, někde vás i projedou ručním skenerem. Policisté se zásadně neusmívají. Na každém kroku vás sledují kamery. Všechno je kontrolováno. Přechod pro chodce na každé větší ulici hlídají dopravní policisté, trávníky trávníkový policisté. Bál jsem se jít za záchod, aby tam taky nestál policista s píšťalkou a neukazoval mi, kam. Tady si připadáte jak v Orwellově vizi.

Do hotelu jsme dorazili se zpožděním jednoho a půl dne. Sice jsme do hotelu volali předem, ale stejně nám bylo z překvapeného výrazu recepční jasné, že náš pokoj volný není. Tak jsme obdrželi zdarma upgrade na deluxe room (docela skok, náš pokoj měl stát 488 RMB a ten nový 988 RMB).

Bund a centrum města

Náš hotel stál ve čtvrti Bund, je to stará koloniální čtvrť a budovy, aspoň na první pphled, dle toho také vypadají. Člověk by si řekl, že může být klidně v Londýně. Máme to odsud kousek k řece, odkud je vidět moderní Shanghai.

Shanghai Skyline at night

Pár kroků od hotelu začíná nejrušnější Shanghajská ulice, Nanjing Road. Část Nanjing road je přeměněná na zónu pro chodce. Je tu plno obchodů a hlavně pouličních obchodníků s kravinami, padělky a kradeným zbožím. Hlavně se neptejte, co kolik stojí, pokud nemáte zájem něco koupit. Pak už se jich nezbavíte.
První den jsme došli až na obrovské náměstí People’s Square, neboli lidové náměstí, kde je menší park a hlavně Shanghai Museum. To je zdarma a stojí za to. Kromě opravdu pěkných sbírek kaligrafie se nám líbily hlavně kostýmy čínských menšin, bohužel při procházení této části se ozvala znělka a celé muzeum bylo za pomocí pořádkových služeb vyklizeno běhen asi 10 minut.

Na bělochy tu uplně zvyklí nejsou, v neděli jsme se poprvé stali objektem místních fotografujících turistů a byli jsme foceni každý den. A to ne jen tajně, ale rodiče nám prostě vnutili dítě a fotografovali jej s námi.

Qibao a Cirkus

Uprostřed sídliště leží schované staré město Qibao, takové malé čínské Benátky, náš cíl pro úterý. Celá oblast Shanghaje leží v deltě řeky Yangtze, takže je v okolí spousta takových měst, ale tohle je na metru.

Carnivore

there is a big craft in creating miniature things

Kromě kulinářských skvostů a spousty suvenýrů je tu pěkné muzeum miniatur, stínového divadla a zpracování bavlny. Celé je to takové maličké a pěkné, jen to kazí davy čínských turistů. V Qibau jsme za celou dobu viděli jen pár dalších nečínských turistů, takže jsme byli opět za mikimauze.

Večer jsme dojeli na sever města do nového cirkusu Shanghai Circus World. Představení bylo skutečně famózní. Kromě tradiční akrobacie a hadích žen jsme viděli i 7 motorek v kleci a akrobaty běhající po něčem jako ruské kolo na lidský pohon, kdy se nám i zatajil dech, když se jednomu akrobatovi málem povedlo spadnout z deseti metrů. Cirkus byl určitě nejlepší zážitek z celé Shanghaje.

the art of body

EXPO 2010

V úterý jsme si naplánovali EXPO. Dorazili jsme na místo, prošli šíleně dlouhou podzemní cestou od metra až k bráně a objevili se přímo u čínského pavilonu. Ačkoliv bylo úterý dopoledne, v areálu bylo příšerně moc lidí a vstupenky do čínského pavilonu dávno pryč. Celé expo pak jednoznačně zklamalo. Jednotlivé pavilony byly dost nudné a nijaké, např. v pavilonu USA ukazovali jen trapné video. Český pavilon mi skoro vůbec nepřipomínal naši zem, když nepočítám, že z reproduktorů hrála střídavě Vltava a Včelka Mája a na obrazovkách svítil Švejk. Samozřejmě nechyběl hokej.

Jediné, co se nám líbilo, bylo vystoupení Maorů v Novozélandském pavilonu. V pavilonu Srí Lanky zase ukazovaly, jak se brousí drahé kameny. Ostatní pavilony ale nestály za frontu, kterou jsme museli vystát. A fronty byly všude opravdu dlouhé.

V českém pavilonu jsme si dali předraženou svíčkovou a kachnu, kvalitou odpovídající polednímu menu v běžné restauraci. Pěna na pivu vydržela asi stejně dlouho jako naše nadšení z celého expa. Dva obědy s pivem, cca 1000 Kč. Bylo to naše první české jídlo po 8 měsících, ale opět zklamání.

Na fotkách vypadá všechno krásně, ale skutečnost je mnohem chudší. Zvenku jsou pavilony krásné, ale uvnitř prostě nic moc. Suvenýru je tu hodně, ale kromě stánků s Coca-colou je všechno předražené. Původně jsme si mysleli, že na Expu strávíme aspoň dva dny, ale po tom prvním jsme to prostě zabalili.

Dohromady jsme viděli následující pavilony (pouze ty, kde jsme byli uvnitř, jinak jsme jich viděli většinu zvenku): ČR, SR, Srbsko, USA, Srí Lanka, Nový Zéland, Malajsie a v pavilonu Afrických zemí.

Středa – klidový den

Ve středu už jsme byli z města unavení, tak jsme si zajeli jen do centra podívat se na jeden chrám a dát si nějaký oběd. Byl to dobrý plán, protože celý den pršelo. A navíc jsme našli vepřový rámen, naše nejoblíbenější asijské jídlo!

Staré město

Ve čtvrtek se nám povedlo vstát až v poledne. Vyrazili jsme do starého města, k zahradám Yuyuan. Mezi moderními budovami se tam tísní mnoho pěkně opravených tradičních čínských dřevěných domků. V každém z nich je buď obchod nebo restaurace. Dali jsme si vynikající čínské napařované knedlíčky v jedné vyhlášené restauraci a koupili pár zbytečností.

Stačilo ale zabloudit o kus dál a objevili jsme odvrácenou tvář Shanghaje. Polorozpadlé domy, špína, smrad, lidé tísnící se kolem chlapíka smažícího ve Woku vejce, trh se zvířaty a hmyzem, kde nás do nosu praštila taková směs pachů, že jsme měli co dělat, abychom nezjistili, jak vlastně vypadá natrávený čínský knedlík…
Po procházce temnou Shanghají jsme se vrátili k Yuyuan, abychom si tu krásu prohlédli ještě v noci.

Yuyuan Bazaar at night

Nové město a odlet

V pátek jsme už jen prošli Pudong, Shanghajské nové město s mrakodrapy. V obchoďáku jsme našli korejskou grilovací restauraci, tak jsme zavzpomínali na Japonsko. Já jsem se ještě svezl MagLevem a v sobotu už jsme se jen najedli a jeli zpět na letiště. Po asi pěti naprosto podrobných kontrolách na čínské straně a jedné vyloženě trapné v Malajsii jsme dorazili na letiště, kde se náš ještě pokoušeli natáhnout taxikáři, tak jsme to vzali oklikou přes město autobusem a vlakem.

pondělí 23. srpna 2010

Cameron Highlands

Není nic lepšího v tropech, než zajet si sem tam do míst, kde je přeci jen o něco chladněji. Hornatá Malajsie naštěstí nabízí ochlazení za humny.

V horách je tu znatelně chladněji, panuje zde trvalé jaro. Cameron Highlands jsou pravděpodobně nejznámější místní pohoří. Pro zdejší podmínky zde začali i pěstovat čaj. Z Cameron Highlands pochází téměř všechna Malajská produkce.

Jinak zde není nic moc co dělat, akorát chodit džunglí (abyste se dostali k čajovým plantážím) a ochutnávat čaj nebo hrát golf.

Čajové plantáže jsou krásné, jejich zelená barva je tak sytá, že vypadá uměle. Každý si určitě hned vybaví ženy s ošatkami, jak chodí mezi keři a s láskou sbírají ty nejlepší lístky. Takhle to vypadá ve skutečnosti:

Safety first

pátek 9. dubna 2010

Země původu Československo

Už jsem si tak nějak zvyknul, že cizinci neví, kde je Česká republika a pro většinu z nich existuje nějaké Československo kdesi na kraji Ruska. Dost mě ale překvapilo, když jsme šli žádat o připojení k internetu, a malajská úřednice nemohla najít Českou republiku v databázi. Totéž se nám stalo v místní bance.

Na druhou stranu v databázích stále mají Československo (Československá socialistická republika), Jugoslávii a bůhví jaké další dávno zaniklé země.

úterý 6. dubna 2010

The Nirvana Maju


The Nirvana Maju

Kromě Malajců tvoří podstatnou část populace Malajsie Číňani a Indové. Je to hodně vidět na místí kuchyni a zastoupení restaurací.

Jedná místní Malajka nás vzala do Indické restauce The Nirvana Maju, ve které se vaří převážně jihoindická kuchyně, která v Evropě příliš známá není. Je pro ni typické to, že je převážně vegetariánská a servíruje se na banánových listech. Jinak je to na první pohled prostě rýže a kari.

Ačkoliv nejsem fanoušek vegetariánských jídel a maso je pro mě nejlepší zelenina, v Nirvaně mi chutnalo úplně všechno.

Update: V Cyberjaye otevřeli malý krámek s Banana Leaf, tak teď už nám tu nechybí skoro nic ;)

neděle 21. února 2010

Cíl: Malajsie

Minulý rok jsme se s Evčou rozhodli, že bychom chtěli žít pár let v zahraničí. Nejdřív jsme chtěli zkusit Londýn, protože to máme z Prahy kousek. Ale pak jednoho dne Evča přišla s tím, že se stěhujeme do Malajsie...

Kouknul jsem na mapu a předpověď počasí a sbalil jsem si hlavně letní oblečení, ostatní jsem buď v Praze nechal, nebo rovnou vyhodil. První, co mě v Malajsii ale čekalo, byla zima. Malajci klimatizaci snad uctívají. Čím větší zima, tím větší luxus. Odlétal jsem z Prahy ve svetru, riflích a bundě a pořád jsem si nadával, že mám všechno letní oblečení ve velkém zavazadle. Po příletu na letiště jsem byl za svetr rád...

Ať se tu člověk pohne, kam chce, mrzne. Vlaky, autobusy, restaurace, taxíky. V kancelářích si lidi nechávají svetry, mikiny a teplé ponožky.

Vítejte v tropech...