Když jsem byl v Chiang Mai, nijak jsem nevnímal, že jsou povodně. Město bylo celkem dobře připravené a vzhledem k tomu, že končila sezóna dešťů, přišly mi všechny ty pytle s pískem úplně normální.
Velké pak bylo mé překvapení, když jsem došel na nádraží a můj vlak do Bangkoku, a koneckonců všechny ostatní vlaky, byl zrušen. Usměvavý Thajec mi vrátil peníze a poslal mě na informace zakolegyní o okýnko vedle.
Tak prý autobusem, ok. Ptám se, kde je nádraží. Paní informační vytáhne mapu a sebevědomě ukáže na nádraží. Chvíli mapu zkoumám a připadám si, že to snad ani není Chiang Mai. No nic, sbalím mapu do kapsy a vydám se ven hledat tuk-tuk. Chvíli mi to ale vrtalo v hlavě, tak jsem se jal mapu prozkoumat. Byla to mapa Bangkoku, Chiang Mai bylo na druhé straně. Když jsem se vrátil s mapou k okýnku, paní se na mě nechápavě dívala, pak mapu chvíli zkoumala, uznala, že se kouká na Bangkok, a pak jsme společně na mapě Chiang Mai našli autobusové nádraží.
Zašel jsem si zjistit autobusy a rozhodl se, že pojedu až o den později. Měl jsem v notesu číslo na jednoho milého pána, co si vzal Thajku a spolu v Chiang Mai provozují masážní salon. Sedmdesátiletý velšan, co denně uplave mnoho bazénů a každý večer vykouří nejméně jeden doutník a chudáka svojí nevlastní neteř oslovuje Porn (anglickou výslovností, jinak se to má číst spíš jako Pón).
Večer jsem měl volno, tak jsem si zašel na masáž a pokecat si s masérkami, které ovšem neuměly vůbec anglicky. Protože se vždycky snažím pochytit z místních jazyků aspoň něco, pokusil jsem se naučit trochu thajsky a zeptal jsem se tedy hlavní masérky na pár slovíček. Takhle nějak by to mělo být (jen přibližně, česky, nuance přepisu z Thajštiny a tóny nechme být...).
bao bao (jemně)
pán kán (středně)
reng reng (silně)
džep/džep mák (bolí/moc bolí)
Jenže vtipná paní mi neřekla, že silně je "reng reng" ale "ao reng reng", což v překladu znamená něco jako "dělej mi to drsně", se stejným dvojsmyslem jako v češtině. No a tak začala moje masáž. Masírovala mě nějaká pomocnice a naneštěstí mě dost šetřila, tak jsem spustil: "ao reng reng". Smích. Ehm, tak jsem to samozřejmě nepochopil a svedl jsem to na svou špatnou výslovnost a zkusil to párkrát znova. Celá masáž byla úrovně "bao bao", už jen proto, že s vibrující bránicí se asi špatně masíruje. Svůj omyl jsem si uvědomil až o dva dny později v Bangkoku, kdy se mě moje známá ptala, co už z thajštiny umím...
sobota 22. října 2011
neděle 24. července 2011
Korejská kuchyně
Můj hostitel se mě jednou zeptal, zda-li můžu jíst paliva jídla. Nerozvážně jsem odpověděl, že samozřejmě, žiju přece v jihovýchodní Asii. Tak mě vzal na vyhlášený Jambong (původně čínská nudlová polévka, vařená s korejskými mořskými plody). Vyhlášený svou pálivostí.
Restaurace, do které mě vzal, je v Soulu, a vůbec v Koreji, známá tím, že podává nejpálivější Jambong, co existuje. Objevuje se pravidelně v různých televizních pořadech (předpokládám, že o trávení krys a ostřikování stromů před škůdci).
Restauraci bylo dost těžké najít, je to ten typ místa, co místní znají, turisté vyhledávají, ale málokdo ji opravdu najde. Uvnitř bylo místa asi tak pro 15 lidí, před restauraci stalo dalších 30. Když jsme se dostali na řadu, kuchař se zhrozil a mému korejskému průvodci důrazně připomněl, ať na mne dává pozor. Také nám řekl, že nesmíme sníst všechnu polévku, jinak se můžeme dostat do nemocnice. Já samozřejmě machroval, že normálně snídám čili papričky, takže mě nějaký Jambong nemůže rozházet.
Machrování mě přešlo už ve chvíli, kdy jsem viděl tváře ostatních stolovníků. Málokdo odcházel vzpřímeně. Všichni měli nakoupené krabice mléka. Rozdával jsem úsměvy na všechny strany a těšil jsem se, jak to všem korejcum natřu. Stále jsem si říkal, že to nemůže být o moc pálivější, než Jungle Curry, co jsem měl týden před tím v Thajsku.
Bylo. Pocitově asi jako jíst rozžhavený štěrk s žiletkami. První půl litr mléka padl po prvních třech lžících. Po chvíli jsem přestal rozeznávat jednotlivé chutě. Po dalších několika soustech jsem přestal rozeznávat zvuky a barvy a vůbec celá realita se soustředila na krabici mléka přede mnou. Podíval jsem se směrem, kde jsem tušil svého korejského průvodce - nebyl na tom o moc lépe. Byl zpocený asi jako po návštěvě sauny.
Každý, kdo vycházel ven, vypadal jako po noci strávené pitím okeny. Lídé se podpírali, některé ženy se jen ztěžka přidržovaly svých partnerů. Všude po ulici se válely krabice od mléka. Lídě nezvraceli jen ze strachu, že by to všechno pocítili znovu.
Břicho nás oba pálilo ještě druhý den. Nechápu, že se ta restaurace může uživit. Asi je to tím, že tam ještě hodně lidí nebylo...
Restaurace, do které mě vzal, je v Soulu, a vůbec v Koreji, známá tím, že podává nejpálivější Jambong, co existuje. Objevuje se pravidelně v různých televizních pořadech (předpokládám, že o trávení krys a ostřikování stromů před škůdci).
Restauraci bylo dost těžké najít, je to ten typ místa, co místní znají, turisté vyhledávají, ale málokdo ji opravdu najde. Uvnitř bylo místa asi tak pro 15 lidí, před restauraci stalo dalších 30. Když jsme se dostali na řadu, kuchař se zhrozil a mému korejskému průvodci důrazně připomněl, ať na mne dává pozor. Také nám řekl, že nesmíme sníst všechnu polévku, jinak se můžeme dostat do nemocnice. Já samozřejmě machroval, že normálně snídám čili papričky, takže mě nějaký Jambong nemůže rozházet.
Machrování mě přešlo už ve chvíli, kdy jsem viděl tváře ostatních stolovníků. Málokdo odcházel vzpřímeně. Všichni měli nakoupené krabice mléka. Rozdával jsem úsměvy na všechny strany a těšil jsem se, jak to všem korejcum natřu. Stále jsem si říkal, že to nemůže být o moc pálivější, než Jungle Curry, co jsem měl týden před tím v Thajsku.
Bylo. Pocitově asi jako jíst rozžhavený štěrk s žiletkami. První půl litr mléka padl po prvních třech lžících. Po chvíli jsem přestal rozeznávat jednotlivé chutě. Po dalších několika soustech jsem přestal rozeznávat zvuky a barvy a vůbec celá realita se soustředila na krabici mléka přede mnou. Podíval jsem se směrem, kde jsem tušil svého korejského průvodce - nebyl na tom o moc lépe. Byl zpocený asi jako po návštěvě sauny.
Každý, kdo vycházel ven, vypadal jako po noci strávené pitím okeny. Lídé se podpírali, některé ženy se jen ztěžka přidržovaly svých partnerů. Všude po ulici se válely krabice od mléka. Lídě nezvraceli jen ze strachu, že by to všechno pocítili znovu.
Břicho nás oba pálilo ještě druhý den. Nechápu, že se ta restaurace může uživit. Asi je to tím, že tam ještě hodně lidí nebylo...
sobota 23. července 2011
Zážitková turistika v Jižní Koreji
Tak jsem se zajel podívat do Jižní Koreje. Je tu moc pěkně. Vypadá to tu asi jako kdyby Československo v roce 1987 obsadili asiaté a postavili pár nových budov. Cítím se tu skoro jako doma, mezi těmi všemi paneláky. Na dnešek jsem neměl zajištěny žádný nocleh, tak jsem si řekl, že zkusím přespat v tradičních korejských lázních jimjilbang. Zašel jsem do vyhlášených Dragonhill Spa v Soulu a po shlédnutí ceníku objednal lákavý balíček obsahující spoustu úžasné znějících procedur jako Body Scrub, Oil Acupressure Massage apod.
Korejské lázně jsou rozděleny na mužskou a ženskou část. Takže jsem si sudnal boty u první skříňky, vyjel výtahem do mužské převlékárny, oděl se do roucha Adamova, zašel do sprchy a při lázní v 43st vodě se těšil na svůj body scrub.
Hned ve sprše mě odchytil takový malý asiat, co vypadal jako holý orangutan, že prý je můj masér. Pod kůži neměl žádný tuk, jen takové ty malé, ale tuhé a vypracované svaly. Ruce měl asi dvakrát delší než nohy a já začínal tušit podraz.
Body scrub se tu provádí tak, že si orangutan obalí ruku šmirglem hodí s člověkem na koženkový stůl, polije ho teplou vodou a jede. A to jakože úplně všude. Ano, i tam.
Dva místní orangutani si se mnou chtěli povídat (Czekko sokkeru prayeru, Sevchenko!), ale já se soutredil hlavně na to, abych neřval bolesti. Veškerá chuť na nějakou konverzaci mě přešla, když jeden z nich ve chvíli, kdy mi brousil pytlík prohlásil "You are berry handsome"
Když jsem konečně přežil scrub, doufal jsem, že na masáž mě pošlou k nějaké křehké korejce, co už mě jen natře olejem a půjdu spát. Chyba lávky, všechno to ostatní taky provádí orangutan. Namazal si klouby olejem a já poznal vyšší level thajské masáže... Příště si asi objednám nějakou kosmetiku pro ženy.
Akupresurní masáž se skládala hlavě z toho, že mi každou chvíli zaryl loket někam pod lopatku. Chvíli se mnou na koženkovém lehátku různé točil, kroutil se mnou a já jen počítal kolikrát mi lupne v kloubech.
Když mi zaryl loket do slabin, už jsem to nevydržel a zařval. Orangutan pochopil a přidal na intenzitě.
Zbytek procedur už si nějak nepamatuju, mám pocit, že jsem při akupresuře hlavy a masáží obličeje usnul vyčerpáním. Probudil jsem se ve chvíli, kdy jsem měl zkrocenou ruku za zády, nohu přes nohu a lupalo mi v kříži.
Po procedurách jsem se cítil jako znovuzrozený. Aspoň myslím, že takhle nějak se musí cítit to chudák dítě, když ho z tepla a příjemného příšeří vytáhnou na studený a hlučný svět a praští po prdeli.
Korejské lázně jsou rozděleny na mužskou a ženskou část. Takže jsem si sudnal boty u první skříňky, vyjel výtahem do mužské převlékárny, oděl se do roucha Adamova, zašel do sprchy a při lázní v 43st vodě se těšil na svůj body scrub.
Hned ve sprše mě odchytil takový malý asiat, co vypadal jako holý orangutan, že prý je můj masér. Pod kůži neměl žádný tuk, jen takové ty malé, ale tuhé a vypracované svaly. Ruce měl asi dvakrát delší než nohy a já začínal tušit podraz.
Body scrub se tu provádí tak, že si orangutan obalí ruku šmirglem hodí s člověkem na koženkový stůl, polije ho teplou vodou a jede. A to jakože úplně všude. Ano, i tam.
Dva místní orangutani si se mnou chtěli povídat (Czekko sokkeru prayeru, Sevchenko!), ale já se soutredil hlavně na to, abych neřval bolesti. Veškerá chuť na nějakou konverzaci mě přešla, když jeden z nich ve chvíli, kdy mi brousil pytlík prohlásil "You are berry handsome"
Když jsem konečně přežil scrub, doufal jsem, že na masáž mě pošlou k nějaké křehké korejce, co už mě jen natře olejem a půjdu spát. Chyba lávky, všechno to ostatní taky provádí orangutan. Namazal si klouby olejem a já poznal vyšší level thajské masáže... Příště si asi objednám nějakou kosmetiku pro ženy.
Akupresurní masáž se skládala hlavě z toho, že mi každou chvíli zaryl loket někam pod lopatku. Chvíli se mnou na koženkovém lehátku různé točil, kroutil se mnou a já jen počítal kolikrát mi lupne v kloubech.
Když mi zaryl loket do slabin, už jsem to nevydržel a zařval. Orangutan pochopil a přidal na intenzitě.
Zbytek procedur už si nějak nepamatuju, mám pocit, že jsem při akupresuře hlavy a masáží obličeje usnul vyčerpáním. Probudil jsem se ve chvíli, kdy jsem měl zkrocenou ruku za zády, nohu přes nohu a lupalo mi v kříži.
Po procedurách jsem se cítil jako znovuzrozený. Aspoň myslím, že takhle nějak se musí cítit to chudák dítě, když ho z tepla a příjemného příšeří vytáhnou na studený a hlučný svět a praští po prdeli.
úterý 28. června 2011
Jaké je to žít ve světě bez ironie a sarkasmu...
Máme v práci v Malajsii ruční čtečku čipů, u které když se ta čtečka vypne, tak umí číst čárové kódy. Používáme na paletách čárový kód (SSCC pro znalce ;)) zároveň s čipem. Asi před 2 měsíci jsem svoji žákyni naučil, jak s tím zacházet. Při přípravě prezentace pro papaláše:
Z: it doesn't read my pallet tag if i deactivate RFID...
Já: you mean it doesn't read RFID pallet tag when you deactivate RFID?
Z: yes
Já: what a surprise
(desetiminutová pauza)
Já: seriously?
Z: ...do you want to check? maybe i missed somethnig
---
Z: Nečte mi to čipy na paletách, když vypnu RFID čtečku
Já: Myslíš: Nečte ti to RFID čipy na paletách, když vypneš RFID čtečku?
Z: Ano
Já: To je mi překvapení
(desetiminutová pauza)
Já: To jako vážně?
Z: Chceš se na to podívat? Asi mi něco uniká.
Z: it doesn't read my pallet tag if i deactivate RFID...
Já: you mean it doesn't read RFID pallet tag when you deactivate RFID?
Z: yes
Já: what a surprise
(desetiminutová pauza)
Já: seriously?
Z: ...do you want to check? maybe i missed somethnig
---
Z: Nečte mi to čipy na paletách, když vypnu RFID čtečku
Já: Myslíš: Nečte ti to RFID čipy na paletách, když vypneš RFID čtečku?
Z: Ano
Já: To je mi překvapení
(desetiminutová pauza)
Já: To jako vážně?
Z: Chceš se na to podívat? Asi mi něco uniká.
pondělí 4. dubna 2011
Očekávání vs. realita (v Malajsii)
V týdnu mi přišel mail: Za tři týdny bude naše firma dělat prezentaci jednoho produktu pro místní papaláše, bude u toho státní televize.
Aby to proběhlo hladce, chtěl jsem po lidech, abychom si to celé nasimulovali v kanceláři a pak všechen hardware (notebook, tiskárnu, wifi switch - prostě krabici, která bude poskytovat spojení pro všechny ty ostatní krabice, usb internet a čtečku čipů) přenesli na místo - krevetí farmu ;) - už otestované.
Očekávání:
Project manager svolá na pátek ráno schůzku. Konzultant nám řekne všechny možné scénáře. Domluvíme se, jak postavíme tu síť. Pověříme někoho postavením sítě a případně nákupem komponent. Pokud budou komponenty v práci, sestavu připravíme. Půjdeme domů, užijeme si víkend a v pondělí začneme testovat.
Realita (asi jako komix Dilbert):
Project manager svolal schůzku na pátek 10:00. Přišel jsem do práce v osm. V 10:15 přišel první kolega. V 10:30 začala schůzka, project manager nepřišel. Konzultant nám zopakoval informace o prezentaci, které jsme dostali mailem. Nakreslil jsem na tabuli schéma sítě, kterou potřebujeme. "Operations manager" se přihlásil k postavení celé sítě, dokreslil do mého diagramu další modem a asi půl hodiny vykládal o nevýhodách použití broadbandu v usbčku a výhodách samostatného broadband modemu připojeném přes lokální síť. Zeptal jsem se, jestli máme samostatný modem. Odpověděl, že ne, ale že můžeme klidně použít usbčko, které nejspíš máme. Řekl jsem mu, ať to tedy celé připraví a dá vědět až to bude.
Ve čtyři přišel mail od operations managera. Obsahoval překreslený diagram celé sítě s krásnými obrázky komponent z Visia. Odepsal jsem, že je diagram krásný a zeptal jsem se, kdy můžeme očekávat, že to bude celé fungovat. Odpověď v původním znění s překladem (operations manager je ten, který nám zajišťuje internet, apod):
---
I saw WiFi switch in store room but don't know the condition.
No info about the 3G modem and Celcom broadband account. Should be able to know the status by Monday and make decision if we must buy WiFi switch and 3G modem, and register for Celcom broadband account if we don't have one.
Thanks.
---
Viděl jsem WiFi switch ve skladu, ale nevím, jestli funguje.
Nevím nic o modemu ani o tom, jestli máme účet pro Celcom broadband (ty usbčka, místní provider, pozn. překl.). Měl bych to vědět v pondělí a pak se rozhodnu, jestli musíme koupit Wifi switch a modem a zaregistrovat se u Celcomu, pokud ještě registrovaní nejsme.
Díky.
---
Takže výsledek snažení z celého dne je jeden krásně nakreslený diagram.
Aby to proběhlo hladce, chtěl jsem po lidech, abychom si to celé nasimulovali v kanceláři a pak všechen hardware (notebook, tiskárnu, wifi switch - prostě krabici, která bude poskytovat spojení pro všechny ty ostatní krabice, usb internet a čtečku čipů) přenesli na místo - krevetí farmu ;) - už otestované.
Očekávání:
Project manager svolá na pátek ráno schůzku. Konzultant nám řekne všechny možné scénáře. Domluvíme se, jak postavíme tu síť. Pověříme někoho postavením sítě a případně nákupem komponent. Pokud budou komponenty v práci, sestavu připravíme. Půjdeme domů, užijeme si víkend a v pondělí začneme testovat.
Realita (asi jako komix Dilbert):
Project manager svolal schůzku na pátek 10:00. Přišel jsem do práce v osm. V 10:15 přišel první kolega. V 10:30 začala schůzka, project manager nepřišel. Konzultant nám zopakoval informace o prezentaci, které jsme dostali mailem. Nakreslil jsem na tabuli schéma sítě, kterou potřebujeme. "Operations manager" se přihlásil k postavení celé sítě, dokreslil do mého diagramu další modem a asi půl hodiny vykládal o nevýhodách použití broadbandu v usbčku a výhodách samostatného broadband modemu připojeném přes lokální síť. Zeptal jsem se, jestli máme samostatný modem. Odpověděl, že ne, ale že můžeme klidně použít usbčko, které nejspíš máme. Řekl jsem mu, ať to tedy celé připraví a dá vědět až to bude.
Ve čtyři přišel mail od operations managera. Obsahoval překreslený diagram celé sítě s krásnými obrázky komponent z Visia. Odepsal jsem, že je diagram krásný a zeptal jsem se, kdy můžeme očekávat, že to bude celé fungovat. Odpověď v původním znění s překladem (operations manager je ten, který nám zajišťuje internet, apod):
---
I saw WiFi switch in store room but don't know the condition.
No info about the 3G modem and Celcom broadband account. Should be able to know the status by Monday and make decision if we must buy WiFi switch and 3G modem, and register for Celcom broadband account if we don't have one.
Thanks.
---
Viděl jsem WiFi switch ve skladu, ale nevím, jestli funguje.
Nevím nic o modemu ani o tom, jestli máme účet pro Celcom broadband (ty usbčka, místní provider, pozn. překl.). Měl bych to vědět v pondělí a pak se rozhodnu, jestli musíme koupit Wifi switch a modem a zaregistrovat se u Celcomu, pokud ještě registrovaní nejsme.
Díky.
---
Takže výsledek snažení z celého dne je jeden krásně nakreslený diagram.
neděle 13. března 2011
Jak se v malajsii jezdí taxíkem
Jel jsem na pracovní schůzku někam na okraj Kuala Lumpur. Když schůzka skončila, poprosil jsem recepční, ať mi zavolá taxi. Asi po hodině marného čekání a několika dalších telefonátech jsem usoudil, že taxi nepřijede, a šel jsem si tedy chytit nějaké na ulici. Bohužel jsem byl v místě, kde jsou taxíky vzácné a tak jsem čekal a čekal...
Po další asi půl hodině jsem konečně na křižovatce zahlédl taxi. Z dálky nebylo vidět, jestli je prázdné, protože celé přední sklo bylo polepené samolepkami jako "Castrol" a boční okna byla zatmavená až na malý kousek u zrcátek. Auto bylo celkově v hrozném stavu, ale už se mi nechtělo dát čekat. Mávl jsem na něj, řidič zastavil. V taxíku seděli tři lidé. Řidič, mohlo mu být tak 25, vedle něj muž, tipl bych 50 let, a na zadní sedačce stará paní neurčitého věku, 60 - 120. Všichni Indové. Už jsem se chtěl omluvit a vrátit se na stanoviště na křižovatce, ale řidič řekl: "Iz o-kej, Iz o-kej!" Tak jsme jeli.
Řekl jsem taxikáři, kam chci jet: "Cyberjaya" (Ano, malajsijci mají smysl pro patos, v podstatě to znamená Kyber - úspěch). Muž na sedadle spolujezdce se podíval na řidiče a v tamilštině se ho na něco zeptal. Pak se chvíli bavili, zaslechl jsem jak několikrát řekli: "Cyberjaya". Trvalo to asi pět minut, pak se otočili na stařenku vedle mě. Chvíli bylo ticho, stařenka přikývla a řidič mi potvrdil, že mě teda odveze domů. To už jsme v podstatě byli na dálnici z KL, kde jsem předtím nikdy nebyl. Naštěstí to aspoň bylo správným směrem.
Celou cestu pak bylo ticho. Přesněji nikdo nemluvil, protože taxík strašně hučel a do toho se ozývalo rytmické klapání víka kufru, kterému evidetně chyběl zámek. Občas jsem risknul pohled na stařenku, ta se vždycky otočila na mě, nuceně se usmála a přikývla.
Metr v taxíku, jak je zvykem u Indických taxikářů, neběžel. Bylo mi to jedno, protože tuhle cestu stejně platila firma. Když jsme dojeli do cíle, řekl jsem mu, že potřebuju účtenku. Taxikář si řekl o 60 ringgitů a do ruky mi vrazil prázdný paragon. Nakonec se se mnou všichni tři s úsměvy rozloučili, muž na sedadle spolujezdce mi podal ruku, tak jsem se s nimi taky rozloučil a šel domů.
Po další asi půl hodině jsem konečně na křižovatce zahlédl taxi. Z dálky nebylo vidět, jestli je prázdné, protože celé přední sklo bylo polepené samolepkami jako "Castrol" a boční okna byla zatmavená až na malý kousek u zrcátek. Auto bylo celkově v hrozném stavu, ale už se mi nechtělo dát čekat. Mávl jsem na něj, řidič zastavil. V taxíku seděli tři lidé. Řidič, mohlo mu být tak 25, vedle něj muž, tipl bych 50 let, a na zadní sedačce stará paní neurčitého věku, 60 - 120. Všichni Indové. Už jsem se chtěl omluvit a vrátit se na stanoviště na křižovatce, ale řidič řekl: "Iz o-kej, Iz o-kej!" Tak jsme jeli.
Řekl jsem taxikáři, kam chci jet: "Cyberjaya" (Ano, malajsijci mají smysl pro patos, v podstatě to znamená Kyber - úspěch). Muž na sedadle spolujezdce se podíval na řidiče a v tamilštině se ho na něco zeptal. Pak se chvíli bavili, zaslechl jsem jak několikrát řekli: "Cyberjaya". Trvalo to asi pět minut, pak se otočili na stařenku vedle mě. Chvíli bylo ticho, stařenka přikývla a řidič mi potvrdil, že mě teda odveze domů. To už jsme v podstatě byli na dálnici z KL, kde jsem předtím nikdy nebyl. Naštěstí to aspoň bylo správným směrem.
Celou cestu pak bylo ticho. Přesněji nikdo nemluvil, protože taxík strašně hučel a do toho se ozývalo rytmické klapání víka kufru, kterému evidetně chyběl zámek. Občas jsem risknul pohled na stařenku, ta se vždycky otočila na mě, nuceně se usmála a přikývla.
Metr v taxíku, jak je zvykem u Indických taxikářů, neběžel. Bylo mi to jedno, protože tuhle cestu stejně platila firma. Když jsme dojeli do cíle, řekl jsem mu, že potřebuju účtenku. Taxikář si řekl o 60 ringgitů a do ruky mi vrazil prázdný paragon. Nakonec se se mnou všichni tři s úsměvy rozloučili, muž na sedadle spolujezdce mi podal ruku, tak jsem se s nimi taky rozloučil a šel domů.
neděle 7. listopadu 2010
Hercem v Malajsii
Dnes se nám stala zvláštní věc. Šli jsme se projít po Putrajaye, místním vládním městě, s Philipem, kterého známe z Tokia. Uviděli jsme tam skupinu filmařů, jak něco natáčí. Zvědavě jsme se jich zeptali, co to bude, a o chvíli později už se natáčelo i s námi.
V listopadu se tak objevíme v krátkém filmu na festivalu Short Shorts.
Všichni jsme vyfasovali umělé dítě (polštář v plíně). Evču mi vzali a postavili ji vedle Philipa, zatímco mě dali roli, kdy do mě ze zadu strčí šílená malajka, a já ji mám okřiknout ;) Jsem moc zvědav, jak to dopadne ;)
V listopadu se tak objevíme v krátkém filmu na festivalu Short Shorts.
Všichni jsme vyfasovali umělé dítě (polštář v plíně). Evču mi vzali a postavili ji vedle Philipa, zatímco mě dali roli, kdy do mě ze zadu strčí šílená malajka, a já ji mám okřiknout ;) Jsem moc zvědav, jak to dopadne ;)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)